Sorstalanság, 1975
Přeložila Kateřina Pošová
jh: 
Academia, Praha 2009
…
Už jsme stoupali do schodů, když si macecha vzpomněla, že zapomněla jít pro chleba. Musel jsem se vrátit k pekaři. Napřed jsem si ovšem vystál frontu. Nejdřív se šlo k plavovlasé, prsaté manželce: odstřihla příslušné políčko z potravinových lístků, a pak se šlo dál k pekaři, který vydával chleba. Ani mi neodpověděl na pozdrav, v okolí je známo, že nemá Židy rád. Proto taky přede mne hodil o několik deka menší chleba. Povídá se ovšem, že mu takhle z našich přídělů zbude víc. A vlastně jsem z jeho nakvašeného pohledu a zručných pohybů v tu chvíli náhle pochopil i podstatu jeho myšlenkových pochodů, proč ani nemůže mít Židy rád: to by musel mít nepříjemný pocit, že šidí. Takto však jedná podle svého přesvědčení, jeho činy se řídí pravdou ideje, což pak může být – to musím uznat – něco docela jiného, pochopitelně.
…
Hned jsem taky zahlédl vysokou, velitelsky přísnou postavu, jak z protější budovy míří rovnou k nám. Měla na sobě vysoké holínky a přiléhavou uniformu se zlatými hvězdičkami, hruď přepásanou koženým řemenem. V ruce držela tenkou jezdeckou hůlku, s níž si poklepávala přes nablýskanou holeň. Za chvíli, zatímco my už jsme čekali v nehybných řadách, jsem si taky všiml, že to je svým způsobem krásný muž, s tvrdými, mužnými rysy, jimiž připomínal sympatické filmové hrdiny, s módně přistřiženým tenkým hnědým knírkem, který velice slušel jeho snědé tváři. Když přistoupil blíž, všichni jsme strnuli na povel četníků. Dále mi pak už zůstaly v paměti jen dva dojmy v rychlém sledu: jeho skřípavý hlas, poněkud připomínající dryáčnické vyvolávání trhovců, který mě při tom vybraném zevnějšku tak překvapil, že jsem si z jeho slov moc nezapamatoval. Nicméně jsem slyšel, že „vyšetřování“ – použil tento výraz – v naší záležitosti hodlá provést až zítra; a hned potom se obrátil na četníky s ryčně burácejícím rozkazem, aby zahnali „všechnu tu židovskou chamraď“ tam, kam podle něho beztak patří, tedy do koňských stájí, a zamkli ji tam na noc. Tím druhým dojmem je nepřehledný zmatek, který vzápětí nastal, hlučné povely a řvavé příkazy četníků, kteří náhle oživli a hnali nás dál. Nevěděl jsem, kam se honem vrtnout, a jen si pamatuju, že mi to bylo trochu k smíchu, jednak z údivu a rozpaků z pocitu, že jsem se znenadání octl uprostřed jakési nesmyslné komedie, v níž mi moje role není zcela jasná, a jednak i proto, že jsem si na okamžik v duchu představil, jak se bude tvářit moje macecha, až si uvědomí, že dnes se mě k večeři už asi nedočká.
…
Nakonec nám ani ten četník nezpůsobil větší nepříjemnosti. Zprvu mě poněkud vyděsil: jeho obličej se náhle objevil zrovna nad mojí hlavou v levém okenním otvoru, dokonce si na nás tím oknem posvítil i kapesní svítilnou, hned první večer nebo vlastně první noc, když jsme už poněkolikáté delší dobu stáli na volné trati. Hned se však ukázalo, že tak učinil s dobrým úmyslem: „Lidičky“ – přišel nám totiž jen sdělit tuto zprávu – „dorazili jste na hranice Maďarska!“ A při té příležitosti se na nás obrátil s výzvou či spíše se žádostí. Přál si totiž, aby ten, komu třeba přece jen zbyly nějaké peníze nebo cennosti, je odevzdal jemu. „Tam, co jedete“ – mínil – „už žádné cennosti potřebovat nebudete.“ A co by nám ještě zůstalo, to by nám Němci beztak všechno sebrali, ujišťoval nás. „V tom případě“ – pokračoval dál v proslovu tím okenním otvorem – „proč by se to nemělo raději dostat do maďarských rukou?“ Potom, po krátké odmlce, která mi připadala málem slavnostní, dodal náhle ještě vřelejším, velice důvěrným hlasem, jako by vše mělo být zapomenuto a odpuštěno: „Jste přece koneckonců Maďaři!“ Jakýsi hlas, hluboký mužský hlas, pak odněkud ze středu vozu po jakémsi ševelení a šepotu tento argument uznal, ovšem za předpokladu, že bychom za to dostali od četníka vodu. Zdálo se, že četník je k tomu svolný, i když, jak pravil, „navzdory zákazu“. Jenže nakonec se přece jen nedohodli, protože ten hlas chtěl mít nejdřív vodu, zatímco četník žádal napřed ti cennosti, a žádný z nich neustoupil. Nakonec se ten četník velice rozlobil: „Vy smradlavý židi, vy byste kšeftovali i s těma nejposvátnějšíma věcma!“
…
Sama prohlídka mohla ostatně trvat všehovšudy jen asi dvě tři vteřiny (přibližně). Zrovna přede mnou byl na řadě Moskovics – jeho však ten doktor neprodleně nasměroval vztyčeným ukazovákem na druhou stranu. Ještě jsem zaslechl, jak se pokoušel namítat: „Arbeiten… Sechzehn…“, odkudsi se však pro něho natáhla ruka, a vtom jsem už postoupil na jeho místo. Viděl jsem, že mne si ten doktor prohlíží důkladněji, uvážlivým, vážným a pozorným pohledem. Taky jsem se napřímil, abych mu předvedl svou hruď, a dokonce jsem se – vzpomínam si – i pousmál, jaksi kvůli Moskovicsovi. K tomu lékaři jsem taky hned pocítil důvěru, protože vypadal velice korektně, měl sympatickou oválnou vyholenou tvář, poněkud úzké rty a modré nebo šedé, ale rozhodně světlé oči laskavého pohledu.
…
Nebyl bych například nikdy věřil, že se ze mne může tak rychle stát vetchý stařeček. Doma to chce čas, přinejmenším padesát šedesát let: tady stačily tři měsíce, aby mi tělo vypovědělo službu. Řeknu vám, že není nic trapnějšího a odpudivějšího, než sledovat den za dnem, poznávat den za dnem, kolik se toho na nás už zase zmařilo. Doma, i když jsem tomu dohromady nevěnoval pozornost, byl jsem celkem ve shodě se svým organismem, měl jsem – abych tak řekl – ten mechanismus docela rád. Vzpomínám si na letní odpoledne, kdy jsem si ve stinném pokoji četl napínavou knížku, zatímco jsem si dlaní roztržitě hladil hladkou, poddajnou, opálenou pokožku, posetou zlatými chloupky na svém svalnatém stehně. Tatáž pokožka se teď vrásčitě plandala, byla žlutá a vyschlá, plná nejrůznějších hnisavých pupínků, hnědých fleků, prasklin, prašivin a šupin, které zejména mezi prsty nepříjemně svěděly.
…