Poprvé vyšlo 1925
Přeložil Bohuslav Rovenský
jh: 
Ústřední dělnické knihkupectví a nakladatelství (Ant. Svěcený), Praha 1929
…
Ah, nyní si bude vykračovati pyšně a s hlavou vztyčenou. Sta zářících sálů se mu otvíralo. Vznesl se vysoko jediným skokem. Bude nyní seděti, rovný mezi rovnými, s mocnými tohoto světa u velkolepých tabulí. Ti, kteří ho nechávali čekati v předsíni, budou nyní sami čekati před jeho dveřmi, až je dá zavolat. A ženy, bílé, skvělé, vznešené ženy, které si dávaly milostivě líbiti jeho lásku, budou samy žebrati, aby si vzal jejich pyšná těla. On oplatí mnohonásobně všechny kopance, které musel přijímati. Ukáže velikým pánům, že žid může nésti hlavu desetkráte výše než oni.
…
Ve Francouzce hořela dále vzpomínka na setkání se Sűssem. Až dosud nevěděla, zdali má svého muže ráda či ne. Nyní věděla, že jím pohrdá. Bylo jeho povinností, aby měl úspěch. Nebyl jí hoden, jestliže neměl úspěch. Pohrdala jím, protože jí nemohl opatřiti nádheru, přepych, rudé lokaje a čínské drobnosti, protože se dal porazit od Sűse, protože ona sama se k vůli němu tak ponížila před židem. Pohrdala jím, protože k vůli němu odmítla Sűssovy návrhy.
…
„K čemu to všechno, rebe Josefe Sűssi?“ opakoval Izák Landauer. „K čemu hned třicet sloužících? Chutná vám lépe jíst a spíte lépe, když máte třicet služebníků místo tří? Chápu, že si vydržujete děvče, že chcete mít pěknou jídelnu a dobré, široké lože. Ale k čemu papouška? K čemu potřebuje žid papouška?“
…
Stál dlouho v dešti v řídkém lese, otupělý, beze smyslů, sám s mrtvolou a tiše kňučícím psem. Prudký vichr zhasil svítilnu téměř ihned, bylo tma a mrzlo. Se stromu, o nějž se tulák opíral, crčelo na něj dolů, voda mu zatékala po plochém ubohém týlu na šíji se zrzavého mrožího kníru mu pravidelně kapalo. Stál tak dlouho a nechápal, jak je možno, že Babeta, jediná bytost, na níž mu záleželo, leží teď před ním mrtva. Konečně se dal do odporného, hrozného vytí; pes se připojil k němu a Dieterle zdvihl nohu, aby po něm kopl, ale rozmyslil si to.
Po chvíli poklekl vedle mrtvoly, obnažil, nikoli bez námahy, ztuhlé, ošklivé, špinavé tělo a nadělal řezů po celé kůži, počínaje si zvolna a obratně, ale se zřejmým rozmyslem. Použil k tomu střepin láhve, ač nožem by to byl učinil snáze. Naložil pak za neustálého deště obnaženou, zohavenou mrtvolu na vozík, pokryl ji vysoko přikrývkami a zbožím a táhl vozík se psem znova do města. Přišel tam za nejčasnějšího úsvitu, právě když byly otevřeny brány. Stráži v bráně řekl, že má jakési jednání se židem Seligmannem. Byl vpuštěn.
Vtáhl vozík do krčmy, kde bydlil žid Jechskel Seligmann Freudenthal. Při tom všem si počínal, jakoby hnán nějakým pudem, se zvláštní, tupou promyšleností. Nechal vozík na dvoře krčmy. Prodal i nejpotřebnější své věci za směšný peníz. Popíjel. Mezitím stále odbíhal k vozíku, až se mu konečně podařilo jakž takž zahrabati mrtvolu do hromady hnoje, při čemž ho pozorovala jenom selata. Pršelo stále. Pak se znova vrátil do nálevny. Pil. Vytáhl šaty své malé neteře. Vyprávěl příběh. Zvolna, zmateně a přerývaně. Slyšeli prý jistě, jak se včera, on a Babeta, hádali se židem Jecheskelem Seligmannem Freudenthalem. Ale žid prý přes to slíbil dítěti šňůru korálů. Chtěla se k němu vrátiti. On, Kašpar, ji zadržel. Zmlátil ji. V noci — snad jí žid něčeho dal — holka pojednou přece zmizela. Člověk se tu a tam přece také musí vyspat a při tom se nemůže starat o jiné, to se rozumí. A nyní prý našel venku v židově zboží balík šatů, které náleží jeho Babetě. Dítě prý teď jistě chodí nahé, majíc jen šňůru korálů. Ano, a židé mají teď velikonoce.
To vyprávěl Kašpar Dieterle, propíjeje poslední svůj majetek. Vypravoval to mnohokrát a stále více lidí ho poslouchalo. A poslouchali ho stále chtivěji, a stále napjatěji a vzrušeněji zírali na muže, z jehož kořalkou páchnoucích rtů se shnilými, zčernalými zuby pod roztřepeným, zrzavým knírem vycházel plačtivě a potměšile tento hrozný příběh.
A potom našli na hromadě hnoje pořezanou mrtvolu, kterou již ožírali vepři. Na křídlech netopýřích, přizdobena fantastickými hrůzami, rozlétla se zpráva o zločinu městem. Lidé se sbíhali, v domech i na ulici přestaly všechny práce, brány byly zavřeny a svolána rada. Hrůza nad hrůzu! Nevinné křesťanské dítě hanebně umučeno od žida, jeho krev dána do velikonočních macesů a zohavené tělo předhozeno vepřům! Až tam to došlo za židovského hospodářství virtemberského vévody, že se taková hanebná vražda mohla státi ve svobodném městě Eslinkách na potupu a hanbu celého švábského kraje.
(srovnej s wikipedia: Hilsneriáda – pozn. jh)
…
Když se Harpprecht octl o samotě, nechtělo se mu zasednouti hned k další práci. Naplnil si znova sklenici a hleděl na šikmý sloup světla, v němž tančily částečky prachu. Měl ve zvyku přehlížeti všechno z veliké výše. Zařadil tento případ, kam náležel. Viděl daleko za hranice vévodství. Případ drobného židovského kramáře se mu jevil jako vlna v řece evropského dění.
Neboť ten malý židovský kramář, mučený, svévolně obviněný z vraždy, a Süss, všemohoucí finanční ředitel, předmět tolikeré závisti, důležitý činitel v počtech evropských dvorů, houpali se na téže vlně. Jak podivně se proplétal osud jich obou! Kdyby Süss neměl tak vysokého a skvělého postavení, Eslinští by jistě toho ubožáka propustili. Kdyby Süss neměl tak vysokého a skvělého postavení, nemohl by zachrániti toho ubožáka. Co poutalo finančního ředitele k potulnému židovskému obchodníkovi? Společná krev? Hlouposti! Společná víra? Nesmysl! Ti dva neměli společného nic mezi sebou, jen nenávist, která zuřila proti velkým židům zrovna tak jako proti malým.
…
Skličující mlčení se proměnilo v jediném okamžiku v zuřivý, vítězoslavný, zvířecí řev. Žid se usmíval tiše, neúčastně a lhostejně. Sprostými nadávkami, kopajíce ho, a strkajíce, snažili se pánové zabrániti tomu, aby jim obraz tohoto úsměvu nepronikl příliš hluboko do jejich niter.
…