Svobodné slovo, Praha 1966
jh: 
…
V 11. století vzrostl počet kněží v celé Evropě vůbec, spolu se zakládáním nových klášterů na statcích šlechty; spolu s rozvojem středověkých států rostla neustále potřeba nejenom kněží, kteří by byli schopni vykonávat liturgické úkony, nýbrž i lidí znalých čtení a psaní, jichž bylo stále více třeba v rozvíjející se administrativě. Nejde ovšem o žádné úřady; kanceláře, které tehdy vznikaly na dvoře každého panovníka, byly zpočátku totožné s panovníkovou kaplí. „Capella“ znamenala tehdy totéž co „cancellaria“, sbor královských kaplanů byl zároveň sborem králových notářů – písařů listin, kterého však ten užíval i k nejrůznějším diplomatickým posláním, k tajným jednáním stejně jako například ke správě svých statků. Právě tak tomu bylo ve velkých biskupstvích, která často byla malými státy ve státě. Zde tvořila přirozeně takovýto sbor biskupova kaple – jeho kapitula.
…
Pro domácí české kněze byli zřejmě všichni cizinci Němci, pokud o nich nebylo známo, že pocházejí ze zemí, které jsou mimo oblast německé říše. Většina jich ovšem Německem prošla, přinejmenším v době svých studií, a věděla jistě velmi dobře, že například Sas Lanc by se vůbec nemohl domluvit s nějakýn Bavorem. Přesto však pro ně byli oba Němci, tj. cizinci, tak jak to ostatně bylo v českém povědomí již od těch dávných dob, kdy vzniklo samo slovo „Němec“ jako označení pro člověka němého, který nemluví „lidskou řečí“ – cizince. Je tedy poněkud paradoxní, že vědomí německé jednoty bylo u jejich protivníků mnohem silnější než u Němců samých.
…
Je totiž nepochybné, že ve středověku existovalo určité „národní“ cítění zrovna tak jako národy. Lišilo se samozřejmě od moderního nacionalismu, je však velkou otázkou, zda se tak zásadně lišily i ty základní společenské a psychické kořeny, z nichž vyrůstal středověký „nacionalismus“, od kořenů nacionalismu moderního. V pozadí každého nacionalismu stojí totiž odvěká a prapůvodní nechuť ke všemu cizímu a novému, co se neshoduje s obecně přijatými názory a morálkou společnosti, jejímž je člověk členem. Vystupuje úplně nepokrytě v malých izolovaných společnostech „primitivů“, které se vždy úporně bránily pronikání všeho nového, co by narušovalo jejich odvěký pořádek. Proto například Sparta zakazovala svým občanům zahraniční cesty a zabraňovala cizincům přístup do země; proto byly vždy kupecké kolonie Evropanů v Číně izovolány od domácího světa; proto zakazovali Dajákové kácet stromy podle evropského způsobu záseky ve tvaru písmena „V“ a nutili své soukmenovce pracovat podle starého zvyku, třebaže pracně a neefektivně. Každý z nás, lidí moderního světa, si však musí před sebou přiznat, že i on sám myslí často podobným způsobem, prostě proto, že musí přijímat některé soudy hotové, aby vůbec mohl žít a orientovat se ve světě. Často to jsou předsudky (předsoudy), tj. obecně přijímané, avšak neověřené „pravdy“. Zvláště zřetelné je to právě u soudů o jiných národech a národu vlastním: Francouzi jsou frivolní, Němci težkopádní, Italové špinaví, Češi jsou pracovití, mají „zlaté ruce“ atd.
Nechuť k cizincům a všemu cizímu však pramení z hlubokého a samozřejmě přijímaného přesvědčení, že vlastní skupina nebo národ je centrem, okolo kterého se točí svět. Čínská říše byla přímo nazývána „říší středu“, pro Řeky byl centrem světa kulatý kámen v jejich ústřední svatyni v Delfách. Příslušíci vlastního etnika jsou pak jedinými lidmi, ostatní jimi nejsou. Proto jsou také v mnoha jazycích totožná označení pro člověka vůbec a příslušníka vlastního lidu zrovna tak jako pro nepřátele a cizince. Když vidí Eskymák Evropana, který se dobře chová, říká: „Začíná být člověkěm“ – tj. Eskymákem. Indiáni říkají o hlupákovi: „Je hloupý jako běloch“. Důsledkem tohoto přesvědčení je ovšem i to, že vůči cizincům není třeba se chovat jako k lidem, ve vztahu k nim je dovoleno všechno – vraždy, loupeže, mučení –, stejně tak jako pro moderního člověka je často samozřejmé, že na nepřátelská území se svrhují bomby jen proto, že to jsou území právě nepřátelská. Etnologové nazývají tento postoj – přesvědčení, že vlastní etnikum je centrem světa – etnocentrismem.
Ten je nepochybně základním spodním proudem každého nacionalismu, jehož ideologie většinou dovedně využívá pudové nechuti lidí k cizímu a jejich sklonu k vyvyšování svého vlastního etnika k tomu, aby cizí představila jako nepřátelské a idealizovala tak vše vlastní. Tím ovšem není nacionalismus vyčerpán – právě tam, kde tyto celkem primitivní meze překračuje, stává se nacionalismem skutečným. Ve středověku se jeho první stopy objevují na samém počátku.
…