Aldebaran Group for Astrophysics, Praha 2011
jh: 
…
Naše pozemské zkušenosti bývají ve vesmírných měřítcích často zavádějící. To se týká i onoho „hroucení“. Mezi hroucením v pozemském měřítku a hroucením v kosmologickém měřítku je nebetyčný rozdíl. Odlišnosti onoho „vesmírného hroucení“ si neuvědomil nejen epikúrejec Lucretius, ale ani renesanční astronomové. Zásadní rozdíly lze popsat v jazyce termodynamiky. Když se například zhroutí dům, potenciální (polohová) energie jeho cihel unikne v podobě uvolněného tepla. Naopak už to nepůjde, pád je nevratný děj, dům se ohřátím cihel nepostaví. V soustavě hvězd jde však většinou o vratné děje (pokud neuvažujeme onu velmi vzácnou srážku „natvrdo“). Potenciální energie padající hvězdy se přeměňuje v její energii kinetickou (pohybovou), ta zase v potenciální energii, a tak stále dokola. Nedojde-li k nárazu, energie se na teplo nepřemění. Vše se proto může neustále (nebo alespoň velmi dlouho) opakovat. Tato rozdílnost je způsobena právě vysokým naředěním vesmírné hmoty, a tedy i nepřítomností (nebo alespoň velmi nízkou intenzitou) tzv. disipačních procesů, tj. procesů, které pohybovou energii přeměňují v teplo.
…