La tía Julia y el escribidor, Editorial Seix Barral, S.A., Barcelona 1978
Přeložila Libuše Prokopová
jh: 
Odeon, Praha 1984
…
Když vstoupili do tělocvičny, Coco, který pojímal své cvičitelské řemeslo spíš jako koníčka než jako povolání, ukazoval Humillovi na břicho a vštěpoval mu hlavní zásadu své trenérské filozofie:
“Můžeš jíst, můžeš chlastat, můžeš pracovat, můžeš dřepět v bijáku, nebo se válet s ženskou v posteli, můžeš dělat, co chceš, ale celý život a pokud možno i v rakvi pamatuj, že musíš zastrkovat břicho.”
…
“Kdyby záleželo na mně, já bych ho nechal ve vězení,” promluvil znovu Arévalo. “Víte, seržante, on takový divoch z Afriky nemůže za to, že je divochem z Afriky. “
“Právě proto nemůže zůstat zavřený,” zdůvodňoval Lituma. “Slyšel jsi, co říkal poručík: věznice jsou tu pro zloděje, vrahy, prostě provinilce. Pod jakou záminkou by ho mohl stát držet ve vězení?”
“Tak ho měli poslat zpátky domů,” namítl Arévalo.
“Ale jak chceš, ksakru, zjistit, kde to je?” pozdvihl hlas Lituma. “Slyšels, co říkal poručík. Na prefektuře s ním zkoušeli mluvit všemi jazyky: anglicky, francouzsky, dokonce i italsky! Ale on nemluví normální řečí: je to divoch.”
“A protože je divoch, tak je podle vás správné, abysme ho zastřelili,” vybuchl znovu Arévalo.
“Já netvrdím, že to je správné, ale opakuju, co říkal poručík, že povídali nahoře. A neštvi mě.”
…