Revolver Revue, Praha 2006
jh: 
…
Modlím se k Bohu, přestože mi o něm vlastně není dohromady nic známo. Možná, že to je ze zoufalství. I kdyby bylo, nevím, co je na tom k smíchu. Škoda, že nemám na modlení víc volného času. Lidé soudí ze zkušenosti, kterou nakupily dějiny (totiž, že mnoho napáchaných přestupků, lží, bezpráví a zločinů zůstává bez odplaty), že snad není vůbec zákonité odplaty. Vypadá to tak. Je však také možné, že lidé dějinám ještě neporozuměli. Kdykoli dělám nepravost, předpokládám, že je to kdesi bráno na vědomí a že by se mi to mohlo nevyplatit. Kde, kdy a jak, nevím. Proto se bojím páchat nepravosti, čímž se připravuji o mnoho dočasných požitků. Jestliže se jednou kdesi ukáže, že jsem to dělal nadarmo, přál bych si, abych to bez lítosti dovedl přičíst na vrub svého účtu jako ztrátu, která se bez omezení blíží nule.
…
Rád bych se dorozuměl s lotyšským řemeslníkem nebo tureckým venkovanem. Kdybychom byli skutečně hluchoněmí, mohli bychom se naučit dorozumívat posunkovou řečí a mluvili bychom všichni bez přízvuku. Jelikož však slyšíme a hovoříme, nemůžeme se zatím dorozumět vůbec.
…
Až za nějaký ten rok budou říkat žáci vyšších středních škol jeden druhému: „Člověče, umíš na zítřek ty isomorfní grupy? Já se na to ještě nepodíval.” A tak školství poničí a zevšední zázraky lidského důmyslu, jako už tolikrát. Snad to jinak nejde.
…
Stojíme tedy před otázkou, zda budoucnost je, anebo zda budoucnost bude. J. W. Dune tvrdí, že je, Henri Bergson říká, že bude. Mnozí z nách by chtěli obojí: nechtějí se smířit s myšlenkou, že budoucnost je, neboť pak by neměli žádného vlivu na dění, a jejich pachtění by nemělo významu. Na druhé straně však by rádi poodhalili roušku zakrývající ono budoucí. Proto se buď obrací na jasnovidce, nebo se snaží najít řešení vědecky. Byli by rádi, kdyby něco budoucího už bylo a neco se teprve mělo stát. Možná že osud má podvojný charakter jako třeba světlo, které se chová jednou jako vlnění, jindy jako proud částic. Hle, dvě protichůdné odpovědi na jednu otázku, a nevylučují se. Což když budoucnost je i bude?
…
Lidé žijí v kruhu svých rodin a čekají, až se něco stane. Něco se bude dít. Ale co? Mají pocity jako indiáni, kteří se dovídají, že se blíží conquista na území jejich kmenů, a částečně se i tak chovají. Každý doufá, že vyvázne jaksi na vlastní pěst. Mluvím o těch, kteří conquistadorům nechtějí pochlebovat a získávat jejich přízeň. Dávájí tedy, když už musí, malé dary. Mají předplacený deník a chodí do divadel a do kin. Žít se přece musí. Je tu však stále ta naléhavá otázka, co se bude dít. Jistě se něco bude dít. Ti indiánkové nejenže nevědí, co chtějí, ale oni nevědí, co nechtějí, a to je mnohem horší.
…
Vidím velikou bahnitou stoku plnou nejsmrdutějších výkalů, shnilých zbytků potravy, mrtvých krys a odporného bahna. Sedím na kameni a mám ve stoce namočené chodidlo. Je mi strašně špatně, ale stydím se zvracet. Je i trestné zvracet, správně se má zpívat. Moji bližní mají všichni smočen aspoň palec nohy. Někteří jsou však ve stoce po kolena, jiní po pás, jiní po prsa, jiní až po krk. Někteří se s rozkoší hrouží pod hladinou, lze-li to vůbec nazvat hladinou, polykají mrtvé potkany a pochutnávají si na nich, zapíjejíce je močůvkou. Ti nás lákají, abychom to udělali také. Někdy lichotí a slibují, jindy vyhrožují. Mohou-li někoho stáhnout s kamene do stoky, mají velikou radost. Tváříme se, jako bychom už už chtěli sestoupit do bahna, protože se jich bojíme. Vymlouváme se všemi možnými způsoby, někdy i bahno chválíme nebo aspoň prohlašujeme, že proti němu nic nemáme. Bahnivci se staví, jako by nám věřili, ačkoli dobře vědí, že se nám chce zvracet. Sami se totiž někdy zeblijí, když si z horlivosti příliš loknou. Pak se už obyčejně nevynoří. Někteří ovšem mají zázračnou odolnost. To jsou zpravidla ti, kteří sice nenávidí bahno, ale aby se zavděčili, hrdinně se v něm šplouchají.
…
Když byl Karel Marx na léčení v Karlových Varech, psal odtamtud dopisy, které jsou zachovány. V jednom líčí vřídlo a jeho okolí. Píše, že vřídlo působí tak, že v jeho okolí neuvidíš letět ptáka. Strávil jsem mnoho časů u vřídla během několika uplynulých let. Když nebyla zrovna krutá zima, ptáci tam vždycky byli. Je několik možností. Buď se vliv vřídla na ptactvo za těch přibližně osmdesát let změnil, nebo si ptactvo od té doby zvyklo. Že by Marx byl povrchním pozorovatelem, to mi nepřijde na mysl.
…
Jeden pošetilý opilec mi nedávno kdysi tvrdil, že je dobře, že člověk dosud neovládá přírodu a že i to málo, co máme k jídlu a povyražení, je důsledkem toho, že příroda není dosud ovládnuta. Blahořečil osudu, který zatím nedopustil, aby člověk ovládl počasí. Říkal, že i když se někdy mnoho neurodí, přec jen i to je důsledkem rozmarů přírody a její bezplánovitosti, která ostatně není prý ani zdaleka tak bez plánu, jak myslíme. Tvrdil, že kdyby lidé ovládali počasí, neurodilo by se buď nic, nebo přinejmenším mnohem méně než při předchozích neúrodách. Počasí by se řídilo spíše podle toho, kdy by manželka nebo milenka nejvyššího plánovače počasí chtěla jet na venkov než podle potřeb celku. Nejvyšší plánovač počasí má také hodně přátel a ti mají také milenky, děti a manželky. Je tedy zapotřebí spousta rekreačního počasí bez velkých dešťů, a to jde vždycky nějak zařídit. Lidé nespolehliví by měli dovolenou vždy jen v úřední době dešťů.
…