Der Abituriententag, Die Geschichte einer Jugendschuld; Paul Zsolnay, Bern 1928
Přeložil Bohumil Černík
jh: 
Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, n. p., Praha 1958
…
Můj rozum jako by byl poražen. Moje sebevědomí jakoby oněmělo. Tohle bych nikdy nedokázal. Jakýkoliv zápas by byl rouháním. A přece — jak je to teď težké mluvit pravdu — v temnu mého nitra to vřelo. Nebyla to závist. Co živ jsem nepoznal závist. Jinému bych byl snad dopřál ten věnec vítězství. Někoho jiného bych snad byl miloval. Adlerovi jsem věnec nedopřál. Nenáviděl jsem ho? Přísahám, že jsem k Adlerovi nikdy, ani v jediném okamžiku, nepociťoval nenávist. Ale jeho převahu, právě jeho převahu jsem nesnášel.
Proč? Dodatečené vysvětlování bývá málo pravděpodobné. Pokouším se být sám k sobě naprosto upřímný. Byl snad můj odpor určován tím, že jsem v Adlerovi cítil žida, tedy rasu, od níž člověk snese všechno, jenom ne vládu?
…
Tu se Adler zastavil. Byl špinavě šedivý zimní večer. Adler měl na sobě tenký kabát a zdálo se, že mrzne. Obličej měl bledý. Snad ani nerozvažoval, co říká. Napřímil se:
„Co vlastně chceš? Tolik místa ti vůbec nepatří. Buď rád, že můžeš vůbec hrát s námi, a čekej, až jaká role se ti přidělí.“
Těmito slovy odkázal vůdce do patřičných mezí domýšlivého poddaného, který se dotkl jeho důstojnosti.
A přece, tato slova byla Adlerovou vinou, ba víc, byla jeho osudem, neboť uvolnila ďábla ve mně. Zní to nesmyslně, ale já to tuším, a toto tušení teď vzplálo jasným plamenem, že kdyby byl Adler nevyslovil tuto jedinou větu, nestál by dnes přede mnou jako ztroskotanec.
…