Přeložila Ludmila Dušková
Torst, Praha 1993
viz také Isaak Babel: Rudá Jízda
…
Srdečnost. Zjihle pozoruju neruský, čistý a spořádaný život Čechů. Dobrý starosta, kurýři vyrážejí všemi směry, nové a nové nároky, čtyřicet vozů sena, 10 prasnic, zásobovači žádají chleba, zavalují starostu kvitancemi – dostali oves – díky. Velení rozvědky 34. pluku.
Bytelné chalupy svítí v slunci, červené tašky na střeše, železo, kámen, jablka, kamenná škola, napůl městské ženy, pestrobarevné zástěry. Odcházím k mlynáři Juripovovi, nejbohatšímu a nejinteligentnějšímu, je urostlý a krásný, typický Čech se západoevropským knírem. Skvělý dvůr, holubník, který mě zvlášť bere za srdce, nové mlýnské stroje, tušená bývalá zámožnost, bílé zdi, ten prostor dvora a rozlehlé přízemní stavení, a ten pokoj – Čech zřejmě pochází z dobré rodiny, jeho otec je dnes šlachovitý chudý rolník, hodný jako všichni, statný syn se zlatým chrupem, štíhlý a širokoramenný. Nejspíš moc hodná hospodyně a děti.
A samozřejmě zmodernizovaný mlýn.
Čech má celou kupu stvrzenek. Rekvírovali mu čtyři koně na potvrzení úředního komisařství v Rovnu, sebrali mu fiakr a výměnou mu dali rozlámanou tačanku, tři stvrzenky na mouku a oves.
…
Přichází rozkaz z jihozápadního frontu, abychom na pochodu do Haliče – sovětská vojska poprvé překračují hranice – zachovávali pravidla slušného chování vůči obyvatelstvu. My nepřicházíme dobýt nějaké území, země patří haličským dělníkům a rolníkům, jim a nikomu jinému, a my přicházíme jen a jen proto, abychom jim pomohli ustavit moc sovětů. Rozkaz důležitý a moudrý. Budou ho plnit naši lapkové? Ne.
…
V Pelče jsme zajali trén 49. polského pěchotního pluku. Pod oknem si vojáci rozdělují kořist, strašně idiotsky nadávají, pořád to samé, jako by ostatní slova zapomněli nebo jim nešla přes jazyk, stále jen ruský mat (jebu matku Spasitele, jebu tvou sviňskou matku, jebu matku Boha všemohoucího), hospodyním běhá mráz po zádech, děti šeptají, vojáci klejí. Jebu matku Boha všemohoucího. Picnu tě, neser si do huby.
…
Dubno prošlo několikerýma rukama. Zdá se, že naši tu nedrancovali. A teď se tu znovu třesou strachy z nekonečného zostouzení a nenávistí k Polákům, kteří jim rvali bradky. Manžel se ptá, bude-li obchod svobodný, něco málo koupit a hned zas prodat, žádné velké spekulace. Říkám, že bude, že všecko se vyvíjí k lepšímu – má obvyklá písnička – v Rusku se dějou fantastické věci – expresy, děti se stravují zdarma, divadla. Internacionála. Naslouchají lačně i s nedůvěrou. Budete v sedmém nebi, myslím si, všechno bude jinak, všechno bude v pekle, je mi jich líto.
…