Poprvé vyšlo v roce 1937
jh: 
Mladá fronta, Praha 1991
…
V pět hodin dorazily poslední kolony, které nazvala Grübchen opovržlivě „neorganizovaným obecenstvem“, připojujíc vysvětlení, že jsou to drobní řemeslníci, čističi obuvi, čepičáři, prodavači slunečnicových semínek, žijící jako úlomky a střepy starého světa. Jsou připuštěni do průvodu, ale jejich místo je místem posledním. Když dojdou na Rudé náměstí, nebude již nikdo na tribunách, kolem nich bude jen prázdno jako v jejich životě, jejich výkřiky na náměstích nedolehnou k žádným uším, vyplaší jen vrány a kavky na věžích Kremlu. Přejdou náměstí a rozprchnou se do svých brlohů, aby v nich skončili svůj nesmyslný, neorganizovaný život.
…
Vyrovná se nyní Robertovi, dokonce ho předčí. „Pracuji. Rukama pracuji,“ bude mu říkat. A jednoho dne přijde domů jako vždy unavena, bude večeřet s Robertem a mluviti s ním o lhostejných věcech. Pak mu řekne tak mimochodem: „Počkej, něco jsem ti zapomněla ukázat.“ Odskočí do předsíně, vytáhne z kabelky červenou knížku a položí ji na stůl. Na knížce bude zlacený nápis, bude to navlas stejná knížka, jakou se vychloubá Robert. A Ri řekne klidně a lhostejně: „Tak jsem dnes dostala údernickou knížku.“ Robert se jistě lekne, vytřeští oči, a pak se bude smát, stiskne jí ruku a bude s ní tancovat po pokoji. Přijdou hosté a Robert se bude vychloubat, že je jeho žena údernicí, všichni jí budou blahopřát a pít na její zdraví, bude to velký svátek pro Ri.
…
Jsou-li nutna tato pravidla a platí-li pro celou zemi, uznává je i Jan, třebaže je považuje za nesmyslná. Avšak nikdo nemůže chtít, aby odsoudil pro poklesek člověka, který bydlí šedesát kilometrů od Moskvy a opozdil se třikrát do měsíce celkem o patnáct minut. Dobrá, Jan bude hlasovat o udělění důtky. Člověk překročil pravidlo a musí býti potrestán pro výstrahu. Ale proč by měl Jan nadávat a proklínat ho jakýmisi zaklínacími formulkami? Jenže právě tolik Janovo chování budí nedůvěru. Má protestovat, má proklínat, má odsuzovat. Všechno ostatní je ramenářství.
…
Co vlastně dělal celé léto? Fischer si marně vzpomíná: nu ano, práce, kroužky, schůze, plán, ale marně se snaží připomenout si nějaké podrobnosti, všechno splývá, vidí jen kalné, šedivé moskevské nebe, ačkoli jistě musilo být v Moskvě léto, to přece není možné. Jakým byl vlastně bláznem, a stejným bláznem byla Ri, mají se přece rádi, a sotva se viděli několikrát za dlouhé měsíce, jak to, že neutekl z nějaké schůze a nevyhledal ji a že spolu někam neodjeli na celé odpoledne, někam k řece a k lesům?
…