Galaxie, Praha 1990
Ilustroval Jan Brychta
jh: 
…
Poručík zmírnil tempo a udělal několik kroků do místnosti. Čtyři nebo pět tváří se pozvedlo k němu, a hned zase odvrátilo. Všichni rázem dělali, že ho nevidí, aby se vyhnuli nutnosti splnit požadavek řádu, podle něhož ten, kdo první spatří důstojníka vstupujícího do místnosti, má velet „Pozor!“ nebo „Vztyk! Pozor!“ a podat mu hlášení.
Jenomže poručík měl řády ještě příliš čerstvě v paměti. Byl si vědom, že on ze své strany je povinen vyvinout trpělivost a pochopení pro vojáka, přesvědčovat jej a být mu nejen velitelem, nýbrž i rádcem. Nu což, řekl si v duchu. Mohl bych možná přejít mlčením, že nikdo nevelel, ale byla to přece jejich vojenská povinnost.
…
„Vy jste řekl čtyřicet pět. Jak je to možné?“
Bamza se zachmuřil.
„Jak je to možné?“
„Já jsem myslel, že jich tolik je.“
„Jak je to možné?“
„Mám špatnou paměť. Nic si nepamatuju,“ zachroptěl Bamza a mračil se skoro jako Ďábel. Na tohle univerzální otázka neplatila. Řády nepřikazovaly, že by vojín byl povinen nebýt blbem. Byla to záchrana všech vojáků — kromě nešťastníků s akademickým titulem, kteří si útěk do blbosti nemohli dovolit.
…
„Ale počkejte! Až to praskne! Pak to bude hlava nehlava, přítel nepřítel! Co? řeknu: Ty že seš můj kamarád? řeknu. Byl jsi, ale už nejseš! Na lucernu s tebou, pane Daniel! Já jsem křesťan, pane Daniel, ale bez výčitky, pane Daniel, bez výčitky pověsim každýho komouše, kterej mi padne do ruky! A já mám vo nich přehled, pane Daniel! Mám na starosti stranický známky v naší organisaci, mně se nikdo nebude moct zapřít! A bez milosti každýho, pane Daniel!“
…
„Vašek se samozřejmě nakrk,“ vykládala, a každou chvíli propukala v hysterický smích, „a došel si na sekču. Sekča ho má sice plný zuby, ale ponivač je Vašek zadobře s Cepkem z Bezpečnosti a ten je u Kopejdy silnej v kramflekách, tak sekča slíbil, že mu to zařídí, a než Vašek dojel zpátky na envé, už tam byl telefonickej pokyn, že Karlín má převzít Budárek. Tak to se Budárkovi přirozeně nelíbilo. Vašek mu to notabene naservíroval přes Mikulu, aby byl z obliga. Budárek nic neřek a šel si lehnout do nemocnice s nějakejma ledvinovejma záchvatama, k Milosrdnejm, co je tam primářem Šofr, ponivač Budárek Šofrovi tenkrát pích na káenvé, a tam teď čeká, co bude. To vaško přirozeně nakrklo —“
…
Oproti poklidné buzeraci vojny připadalo mu, že lidé v civilním životě jsou ve stavu neustálé bojové pohotovosti, že s tvrdošíjnou odvahou bojují nepřetržitě ten soudružský boj všech proti všem, jehož cíl a jakýkoliv smysl mizí kdesi v nepochopitelnu, neboť celé to pomatené dění, financované z neznámých důvodů ze státní pokladny, jako by bylo nejnázornějším příkladem nestálosti věcí, onoho zbytečku řečtiny, tradovaného v politických školeních: panta rei; neustávajících změn dialektického boje protikladů, v němž se jedni vynořují a druzí mizejí pod hladinou kariéry, a ti, co se potopili, vzápětí stahují za nohy ty druhé a po jejich ponořujících se zádech se rychle sápou nahoru.
…