poprvé vyšlo 1988
Gasset, Praha 2009
jh: 
…
„Lituje se, a když ji povzbuzuješ, utrhne se na tebe, že ji nechápeš. Když ji lituješ, brečí, že jí to děláš horší. Ať uděláš cokoliv, všechno je špatně. Jseš nešťastnej, trápíš se, ale co můžeš dělat. Já bych dovedl ten její vozík tlačit celej život před sebou a nosit ji a chodit za ní, ale já si nemůžu vlízt do druhýho vozejku a celej život už jenom probrečet. To nedovedu. A ani nemůžu. Já prostě mám obě nohy zdravý.“
…
„Já…“ K refíži přijížděla další tramvaj. „Chtěl jsem…, zdálo se mi…“
Dívka se usmála, zakroutila hlavou a pomalu se obracela ke kolejím. Světlé vlasy se přečeřily přes hranu límce.
„Počkejte,“ zaprosil. „Proboha počkejte! Já přece nemůžu za to, že jsme spolu nechodili do školy, že nebydlíme ve stejným baráku, že jsme se distingovaně nepotkali někde na výstavě… Já nemůžu za to, že nás nikdo nepředstavil, že když se chci s vámi seznámit, musím vás honit po ulicích…“
„Vy se chcete se mnou seznámit?“
…
„Jasně! Jsi moje sestra a jsi rozhodnutá obětovat se a nenechat mě napospas osudu. Jenže on se žádnej pospas nekoná… Takže to obětování začíná bejt na nic!“
„Slyšelas mě jedinkrát mluvit o nějakým obětování?!“
„Ne.“
„Tak o čem mluvíš! Že kupuju místo jednoho žervé dvě!?“
„O žervé nejde. Ale já nechci mít pocit, že se sem bojíš někoho přivíst, protože se bojíš, aby mu to nepřipadalo trapný, nebo aby to nebylo líto mně.“
„Prosím tě! Někoho si sem vodit!! To je skutečně to nejhlavnější, o co mně v životě jde!“
„Samozřejmě! Tobě jde o vznešenější věci… Podívej se, jestli zůstaneš pořád svobodná, tak se můžem jako starý báby znovu sestěhovat. Ale zatím si musíme žít každá na vlastní triko.“
Vždycky to začíná ve spáncích a pak to postupuje dozadu kolem hlavy. „Já nevím, proč ty si libuješ v takových siláckých gestech!“
„Siláckých?! Silácký je, když ty kvůli mně velkoryse odvrhuješ všechno normální, jako by se tím mělo kdovíco zachránit. Mužský, rodinu, děti… A přitom je to úplně na nic!“
…