Eroika, Praha 2010
jh: 
…
Možná byla jediný člověk ze všech, které znám, se kterým se dalo aspoň pár chvil jen tak žít a zapomenout na to, že existuju. Na pár minut, na několik vteřin.
Ale jak jí to mám říct? Můžu o sobě mluvit? Můžu říct: Já nežiju, svět pro mě umřel. Ten pocit se nedá nijak vysvětlit. Ani myšlenkama se nedá pochopit. Cokoliv si pomyslím, hned cítím, jak to něco dalšího popírá. Všechny moje myšlenky, které se týkají světa, něco popírá.
…
Kdybych věřil v Boha začal bych se teď modlit. Monotónně bych dokola opakoval jednu modlitbu. Její slova by mě zachraňovala. Vůbec každá slova určená někomu, kdo chápe všechno, kdo vidí pravdu.
Jako zbabělci, kteří se ve slabosti obracejí k výmyslu své psychiky, která potřebuje oporu. Modlí se ke své neschopnosti postavit se světu. Modlí se k tomu, co sami v zoufalství vymysleli. Ke sloupu, který vystavěli z nutnosti, z potřeby opory. Idioti, teď se opírají o svůj sloup, o sloup, který sami vztyčili, který je výtvorem jejich zbabělého podvědomí. Podvědomí, které se třese ponecháno o samotě. Modlí se sami k sobě! Debilové.
Je zvláštní, že bych uvěřil spíš v peklo. Přikývl bych myšlence, že svět pod dohledem pekla, pekla plný, nasáklý peklem a peklem stvořený. Ale svět je jen svět… a tady se moje myšlenky v hrůze trhají, v největší hrůze, kterou znám, a dál nejsem schopný myslet.
…
Včera mu to ještě ani tak nevadilo, ale dnes mu to všechno připadalo odporné. Jít mezi bandu ubrečených blbečků, kteří se radují z vymyšlené trapné historky a jejich jedinou životní náplní je považovat se za špatné. Zabíjet v sobě pocitem neustálé hříšnosti a potřeby vykoupení životní energii. Když si představil skupinu křesťanů v kostele, dělalo se mu skoro špatně od žaludku. Nebezpečí, které cítil v jejich stálém považování za hříšné, mu to připadalo jako jed.
…
Je to rozpor, já to vím. Svou sebenenávist miluju. Ta mě vychovávala. Je jediným zdrojem mé síly. Dál nevím, dál nejsem schopen myslet. A nechci.
…
Ale já ten plán přece neznám!
Neznám ho, ale ať už je jakýkoliv, nechci se k němu připojovat. Je mi jedno, jaký je to plán, vadí mi jenom to, že je to předem stanovený plán. Nic jiného mi na tom nevadí, jen to, že ten plán je hotový. Že je jasně řečeno, tohle je dobré a tohle je špatné, ani to nemusí být jasné z knih, ani to nemusí být definováno slovy. Vadí mi jen, že by byla stanovena cesta, ať třeba pro člověka z větší části nepoznatelná, ale předem stanovená, a kdo se odchýlí, nevyhoví svým životem.
“Já nechci tvůj plán!” řekl potichu. Vykročil trochu dopředu. Podíval se upřeně k obzoru.
Začal skoro křičet. “Já nechci tvůj plán! Nech si ho! Nechci tvůj plán! Nechci tvůj plán!!!” Obešla ho hrůza. Křečovitě zmlkl.
Zavrtěl hlavou a uchechtl se, když si všiml, jak jím v té chvíli projel strach. Také si všiml, že tím předstíraným smíchem divný pocit v hloubce nezahnal.
“Já se ho bojím!” zasmál se potichu. Věděl, že neupřímně.
…
Nemůžu jim to říct samozřejmě proto, že se jich bojím. Docela dobrej pocit – přiznat si to, pomyslel si ironicky. To jim ještě stokrát zahraju sebejistý divadlo nebo nesmyslnej vztek, jen abych nemusel říkat pravdu, kterou nejsme schopnej říct.
…
Moje perverze spočívá v tom, že lásku a sex mám úplně rozpojené.
“To je můj hřích,” rozchechtal se, když si připomněl, co o sexu hlásá církev. Je přijatelný jedině, když je prostředkem k plození dětí. “Zpovídám se, otče, že nesnáším mrdání, ani kdyby to bylo kvůli dětem,” pronesl kajícně do tmy před sebou. Na tváři se mu objevil křivý úsměv, když se mu začal vybavovat možný průběh takové zpovědi a “pokání”, které by mu kněz uložil. “Musíte mrdati, musíte to přemoci,” rozchechtal se.
…