Sociologické nakladatelství, Praha 2012
…
Mé základní teze jsou tři. Za prvé, působení sociálních věd je významnější a mnohostrannější, než se obvykle předpokládá nejen ve veřejné debatě a vědní politice, ale i v samotné odborné obci. Za druhé, toto působení nemusí být vždy pozitivní a neproblematické. Může podporovat jedno směřování společnosti a oslabovat jiné, a je proto vždy v širokém smyslu politické. Za třetí, z toho důvodu má smysl a je nutné ptát se po možnostech a vykazatelnosti a demokratické participace na vytváření a využívání sociálvědního poznání a experimentovat s jejich novými formami.
…
Kdybychom se měli vrátit k úvodní otázce Sedláčkova blogu po tom, zda filozofie smí být praktická, odpověď, kterou v této studii rozvíjím, by zněla, že filozofie je vždy praktická: nikoli v tom smyslu, že by byla vždy přímo použitelná a užitečná, ale že nikdy není uzavřena do čistě kontemplativního či teoretického světa. Je vsazena do praktického světa, z něhož vyrůstá, který různými způsoby, přímo i nepřímo, ovlivňuje a kterým je sama ovlivňována.
…
Ekonomie musí být předmětem mého zájmu proto, že aspiruje na formulaci a aplikaci teorie sociálního (tedy nejen ekonomického) jednání a ve veřejném a politickém prostoru dostává dnes mnoho příležitostí, daleko více než jiné sociální vědy, aby svoji vizi prosazovala – např. prostřednictvím expertní práce Národní ekonomické rady vlády (NERV) a prostoru, kterého se jejím členům dostává v masových médiích.
…
V hodnocení vědy je velmi malý prostor pro aplikovaný výzkum. Já mám problém i s tou kategorií výzkum. Úplně jednoduše moje otázka zní: Článek v časopise, příspěvek na konferenci, komu to pomůže? Jestliže člověk udělá integrační projekt pro komunitu – řekněme romskou vyloučenou lokalitu, lokalitu, ve který je ústav pro lidi s mentálním postižením – a situace v té komunitě se zlepší, kolik je za to bodů? Kdo za to dostane habilitaci? Nic, nikdo.
(skupinový výzkumný rozhovor, 12. 1. 2010)
…
Zároveň se do stanovených kategorií nevejde řada forem působení společenských věd ve vztahu ke společnosti, které tradičně patří k roli akademika ve veřejném prostoru a lze je shrnout do role „veřejného intelektuála“ (příspěvky do masových médií, účast na veřejných diskuzích, knihy pro širší než čistě specializované publikum apod.). Co chtějí sociálním vědcům a společnosti sdělit hodnotitelé jejich vyloučením a naprostým ignorováním?
…
V každém případě platí, že nastavení infrastruktury financování a hodnocení vědy spoluutváří mocenské rozložení sil a vědění ve společnosti. Do určité míry je jeho odrazem a zároveň ho může buď dále ztvrzovat, nebo naopak otevírat prostor pro jeho proměnu. Prezentování vědní politiky a jejího směřování k ideálu znalostní společnosti jako nepolitické záležitosti, na níž se mohou všechny strany (nejen politické) shodnout a kde jde čistě o „excelenci“ a objektivně měřitelný „impakt“, je tedy zavádějící. V této studii se z různých úhlů snažím ukázat, že je tomu právě naopak.
…
Třetí rozměr problému se pak týká toho, že čím více se číselné indikátory stávají jediným kritériem hodnocení a v konečném důsledku i kritériem legitimity určité činnosti, tím spíše hrozí, že se začnou aktéři chovat tak, aby obstáli pouze z pohledu daného indikátoru, nikoli kvalit, k nimž by měl indikátor odkazovat. Indikátor se stává cílem samým. A „když se indikátor stane cílem, přestává být dobrým indikátorem“ [Strathern, Marilyn 1997. „‚Improving Ratings‘: Audit in the British University System.“ European Review, 5(3): 307.]
…
Setkáváme se tu tedy se dvěma odlišnými přístupy k autorství a mimoakademické trajektorii sociálněvědních poznatků. První z nich zdůrazňuje proměnlivost: myšlenky se mění s tím, jak se pohybují mezi různými kontexty, jsou používány s různými záměry a „původní“ autor za ně nemůže nést odpovědnost, ani jimi být diskreditován. Druhý přístup zdůrazňuje vazbu mezi dílem a jeho autorem, který má právo a svým způsobem i povinnost nárokovat a hlídat jejich význam mimo akademickou půdu, kde se ocitají v rukách druhých. Obě pozice mají přitom silné a slabé momenty.
…
Jistým paradoxem přitom může být, že čím více se sociální věda tváří jako objektivní popis společnosti, který ji pouze reprezentuje, a neproměňuje, tím účinněji na ni může působit.
…
Tezi o ontologickém působení sociálních věd můžeme shrnout do dvou základních bodů. Za prvé, skutečnost je vždycky mnohonásobná a do jisté míry neurčitá. Každé její zurčitění je nejen epistémickou akcí, ale v širokém slova smyslu také politickou volbou. Pojem politiky odkazuje v tomto kontextu k situaci, ve které rozhodnutí vykračuje do oblasti možného. Neodehrává se primárně na základě toho, co je, ale toho, co být může. Za druhé, toto zurčitění se neodehrává jednoduše na epistemologické úrovni poznání, není více či méně přijatelným zjednodušením složité skutečnosti, ale má také ontologické důsledky. Přispívá, v určité míře, k utváření skutečnosti.
…
Pokud je analýza performativity správná, musíme si podle MacKenzieho ve vztahu k ekonomickým modelům pokládat nejen otázky, zda „je daná teorie nebo model analyticky využitelná“ a „reprezentuje přiměřeně určitý ekonomický proces“, ale také otázku „jaké by byly efekty široce rozšířeného užívání této teorie nebo modelu“ [MacKenzie, Donald. 2007, „Is Economics Performative? Option Theory and the Construction of Derivatives Markets.“ Str. 79]
…
Ačkoli čistě ekonomicky byla kuponová privatizace heterodoxním postupem s předvídatelně pochybnými výsledky (nevytvářela jasnou strukturu vlastníků, nebyla jednoznačně výnosná pro stát a na rozdíl od privatizace strategickým zahraničním partnerům nezajišťovala ani inovační know-how), je vysvětlitelná jako technologie vládnutí nad populací a pokus o vytvoření „ekonomických lidí“ v podobě laických investorů. Eyal cituje aspirace a efekty spojované s kuponovou privatizací ze strany jejích zastánců, mezi jiným to, že „vytvořila ‚masivní nové voličstvo nakloněné tržní ekonomice‘; naučila jednotlivce účastnit se férové soutěže; ‚vytvořila ceny, které údajně reflektovaly poptávku a nabídku a tak … přispěla ke vzniku kapitálových trhů‘“ [Eyal, Gil. 2000. „Anti-politics and the Spirit of Capitalism: Dissidents, Monetarists, and the Czech Transition to Capitalism.“ Theory and Society, 29: 82].
…
Když tedy Sedláček [Sedláček, Tomáš. 2012. „Jak se v ekonomii z předpokladů stává víra.“ aktuálně.cz, 4. 5. 2012] argumentuje, že „věta ‚jedine vždy maximalizuje svůj užitek‘ je tautologií, tedy bezobsažným sdělením“, přehlíží performativní „poselství“ této maximy například v tom ohledu, že subjektem a mírou užitku je vždy jednotlivec – jedinec, který si má být sebejistý svými zájmy.
…