Torst, Praha 2012
jh: 
viz také: Paměť mojí babičce, Cirkus Les Mémoires, Umělohmotný třípokoj, Stanice Tajga
…
Když na mě nikdo nedohlíží, uklízím líp. To přísahám a dodám, že se jedná o přísahu věřícího člověka v platné řeckokatolické církvi, ne v žádné jogínské gymnastice nebo matce Zemi, jako byly věřící nějaké mé zákaznice, které se trochu svěřovaly a chtěly mě obracet proti takzvanému konzumu, kvůli kterému jsem do Čech přijela.
…
Paní Bromová prohlásila, že Praha mě jenom kazí. Když se mě ptala na rodinu a vyšlo najevo, že máme ovce a otec s nimi bývá celé léto na salaši, vypískla jako malá holka a oči se jí rozzářily jako mně, když Oleh přišel domů s tím, že na policajtech říkali, že nám s vízem pro Marinu pomůžou. Paní Bromová o tom, co jsou víza za svátek, neví, a tak by spíš řekla, že se jí oči rozzářily jako mně, když vidím něco luxusního ve slevě a zrovna mám sebou potřebný obnos, protože s tímhle ona nedala pokoj. Prý že jsme vyměnili život předků za pozlátko konzumu. Všichni my, kdo se do Čech ženeme za prací, že jsme údajně verbež, která by si pro bankovku nechala vrtat koleno, a že se po ubytovnách mačkáme a cpeme se bramborovým pyré z pytlíku jen proto, abychom totéž dělali iks dalších let a pak se s vyvrácenými kořeny a potrhanými vztahy zabydleli v nějakém fungl novém zbastleném domě se sádrovými labutěmi ve vesnici, co už nás neznala, a najednou nevěděli, proč a kvůli čemu celý ten život byl.
…