Kódanša, Tokio 2004
Přeložil Tomáš Jurkovič
jh: 
Odeon, Praha 2007
…
Mladík zabrouká prvních osm taktů z Five Spot After Dark.
"To znám," řekne Mari.
Kluk se zatváří nechápavě. "Ty to znáš?"
Mari zabrouká zbylých osm taktů.
"Ale jak to, že znáš něco takovýho?"
"To se nesmí?"
Kluk odloží kávu a lehce zavrtí hlavou. "Ale kdepak. Jenže je to fakt neuvěřitelný. Aby dneska nějaká holka znala Five Spot After Dark… No, to nic."
…
Chvilku poté najede kamera dopředu a začne muže snímat z ánfasu. Mužova totožnost však není jasná ani teď. Záhada se spíš stupňuje. Obličej je zakrytý průsvitnou maskou. Ale jde tu vlastně mluvit o masce? Ta věc přiléhá na tvář těsně jako nějaká fólie. Účel masky i přes svoji tenkost plní víc než dobře. Slabě se leskne v dopadajícím světle a dokonale skrývá mužovy rysy i výraz. Jsme ještě tak schopni stěží rozeznat obrysy obličeje. Maska v sobě nemá jediný otvor pro nos, ústa nebo oči. Přesto se zdá, že v ní muž bez obtíží dýchá, vidí, i slyší. Zřejmě je to maska dokonale prodyšná a propustná. Při pohledu zvenčí však nemáme nejmenší představu, z jakého materiálu a jakým postupem byla ta anonymní vrstva vlastně vytvořena. Magičnost se v ní rovným dílem pojí s funkčností. Je to předmět dochovaný spolu s tmou z nejzazší minulosti, zároveň objekt seslaný sem z budoucnosti spolu se světlem.
…
Povídá dál. "Takže si myslím, jestli člověk spíš paměť a vzpomínky nepotřebuje jako takové palivo k životu. Pro přežití je úplně jedno, jak je která vzpomínka reálně důležitá. Je to vážně jen palivo. Ať jsou to reklamní letáky z novin, filozofické spisy, sprosté fotky nebo štosy desetitisícijenovek, přiložené do ohně je to všechno jen papír. Oheň si, když to v něm všechno hoří, neříká Ale podívejme, Kant, nebo Hele, večerník Jomiuri, ani Ty brďo, to jsou kozy. Pro oheň jsou to všecko bez rozdílu jen cáry papíru. A s pamětí je to stejné. Důležité, ne tolik důležité, i úplně nedůležité vzpomínky jsou všechny bez rozdílu jen dříví na zátop."
…