Šinčóša, Tokio 2003
Přeložil Tomáš Jurkovič
jh: 
Odeon, Praha 2006
…
Ty si asi myslíš, že co tě učí na střední škole, ti v životě k ničemu nebude. Já vím, učitelé jsou neschopná banda, ale chlapečku, ty přece utíkáš z domu. Tohle je dost možná poslední škola, kam v životě chodíš, tak by sis měl to, co tě tu učí, nasoukat do hlavy, ať se ti to líbí, nebo ne. Všechno to do sebe nasaj, jako piják. Na rozhodování, co si nechat a co pustit z hlavy, budeš mít ještě času habaděj.
…
"Tvůj problém podle mě je, že máš moc slabej stín. Pozoruju to od první chvíle, co jsem tě viděl: tvůj stín je o dobrou polovičku světlejší než stíny jinejch lidí."
…
"Nevadí, že si tě při tom představuju nahou?"
Přestane hýbat rukou a zadívá se mi do očí. "Ty si mě teď představuješ nahou?"
"Jo. Snažím se na to nemyslet, ale nejde to."
"Nejde?"
"Asi jako když blbne vypínač u televize."
Nervózně se tomu zasměje. "Moc ti teda nerozumím. Představovat, co chceš, si přece můžeš i bez dovolení, ne? I když ti to nakrásně zakážu, stejně se nedozvím, co si doopravdy myslíš."
"Jenže mě to dělá starost. Mám dojem, že je fakt důležitý, co si člověk představuje, a napadá mě, že právě tohle bych asi neměl. Tady nejde o to, co se ty dozvíš, nebo ne."
"Ty jsi teda doopravdy slušňák, člověče," řekne Sakura uznale. "Když už jsi to sám řekl, asi bys opravdu neměl. Aspoň mám ten dojem. Ale v pohodě. Klidně si mě představuj nahou. Máš mý svolení."
"Dík," řeknu na to.
"Tak co, jsem hezká, jak si mě představuješ?"
"Moc," ujistím ji.
…
Pokouším se svoje pocity z té knihy, dosud vágní a neurčité, formulovat do přesných slov. Na něco takového ovšem potřebuju k ruce Kluka, co se mu říká Vrána. Už ho tu máme, zničehož se objevil a doširoka roztahuje křídla, má pro mě slova, která potřebuju. Mluvím.
…
Po poledni se nad námi objeví černý mrak. Vzduch dostane podivný odstín. Bez jakéhokoli varování se spustí takový liják, že pod ním střecha a okenní skla jen sténají. Okamžitě shodím šaty a nahý vyběhnu do deště. Mýdlem si umyju hlavu, i celé tělo. Je to paráda. Bez smysluplných slov křičím, co mi síly stačí. Do těla mě jako kamínky tlučou dešťové kapky. Štiplavá bolest je jako z nějaké náboženské ceremonie. Tluče mě do tváří, do prsou, do boků, do penisu, do varlat, do zad, do zadku. Nemůžu ani otevřít oči. Ta bolest v sobě má naprosto jistě něco důvěrného. Cítím, že jsem bezvýhradně celý spojený s okolním světem. Mám z toho radost. Cítím se jako vysvobozený. Rozevřu ruce směrem k nebi, otevřu doširoka pusu a napiju se padající vody.
…
Na rtech se jí objeví její obvyklý úsměv. "Musím ti totiž něco říct," pokračuje dál. Usmívá se skoro úplně stejně jako dívka. Její úsměv je jen o něco hlubší. Ten jemný rozdíl mi rozechvívá mysl.
…