Kokkjo no minami, taijó no niši, Kodansha, Tokio 2001
Přeložil Tomáš Jurkovič
jh: 
Odeon, Praha 2004
…
Odpovědět mi tehdy zabralo spoustu času. Pořád jsem se nemohl jasně vyjádřit. Ale chtěl jsem jí tehdy říct zhruba tohle: Teď zrovna žádné sourozence nemám. A kdybych je měl, tak bych vlastně byl někdo jiný, než jsem. A abych si takový, jaký jsem teď, představoval, jaké by to bylo, kdybych takový nebyl, se mi nezdá normální. Taková otázka mi prostě vůbec nedávala smysl.
…
Co na mě funguje spolehlivě, není nějaká povrchní, všeobecná krása, ale něco totálního, co se skrývá za ní. Podobně, jako jsou lidé, kteří tajně zbožňují průtrže mračen, zemětřesení a velkoplošné výpadky proudu, zbožňuju zas já to nenápadné ale neodolatelné něco, co ve mně vyvolávají některé ženy. Pro zjednodušení to můžu nazvat přitažlivost. Síla, která působí na lidi, ať se jim to líbí, nebo ne, a zasáhne je a pohltí i proti jejich vůli.
…
Na vysoké škole jsem chtěl ještě jednou začít žít v úplně cizím městě, ještě jednou od základů změnit sebe i svůj život. Myslel jsem si, že se dokážu změnit a napravit své chyby. Ze začátku se zdálo, že to svedu. Ale nakonec jsem zase zjistil jen to, že už jiný nebudu. Že budu dál dělat stejné chyby, dál ubližovat ostatním i sám sobě.
…
"Ono je možná nakonec nejlepší, když člověk nemusí přemýšlet o ničem jiném, než jak utratí peníze" řekl jsem a pustil její ruku. Jakmile jsem to udělal, začalo mi v tu ránu připadat, jako bych se ocitnul někde hrozně daleko odtud. "Když člověk přemýšlí, co koupit, začne se mu spousta věcí, co ho jinak otravují, naráz nějak vytrácet. Pomalu, znenadání mizet."
"Ty ale nevíš, jaké to je. Když člověk nic nevytváří, připadá si pak hrozně zbytečný."
"To bych neřekl. Mám dojem, že toho vytváříš i tak dost."
"A co třeba konkrétně?"
"Třeba věci, které nejsou hmotné," řekl jsem a na chvilku se zadíval na své ruce, položené na kolenou.
Šimamoto mě chvíli se sklenicí v ruce pozorovala. "Teď myslíš třeba pocity?"
…
Jednou jsme si spolu dokonce vyšli za kulturou. Na Lisztovy klavírní koncerty. Zavolala mi tehdy a zeptala se, jestli bych s ní nešel. Hrát měl známý jihoamerický pianista. Udělal jsem si čas a vydal se s Šimamoto do koncertní síně na Uenu. Byl to opravdu nádherný koncert. Byl dokonale technicky zvládnutý, hudba sama byla rafinovaná a hluboká a všichni jasně cítili pianistův zápal a nadšení. A přesto mi něco bránilo se do té hudby naplno ponořit, ať jsem sebevíc zavíral oči a pokoušel se soustředit, jak to jen šlo. Mezi představením a mnou jako by se ocitla nejaká tenká přepážka nebo záclona. Tak tenká, že byla málem nepostřehnutelná, ale přesto jsem ji nedokázal překonat, ať jsem se snažil, jak jsem chtěl. Když jsem o tom po koncertě řekl Šimamoto, přiznala se mi, že ona měla stejný problém.
…
"Občas mívám pocit, že se nedívám na tebe, ale spíš na nějakou hvězdu," řekl jsem. "Na hvězdu, co se zdá svítit úplně jasně, ale přitom je všechna její zář jen světlo, které ta hvězda vydala před desetitisíci let. Sama už možná vůbec neexistuje, i když ti může připadat mnohem reálnější než většina věcí, které znáš."
Šimamoto na to neřekla nic.
"Teď jsi tu se mnou," pokračoval jsem. "Nebo to tak aspoň vypadá. Možná ale, že tady vlastně vůbec nejsi. Možná, že vidím jen nějaký tvůj stín a ty sama jsi někde úplně jinde, nebo jsi snad dokonce už dávno někam zmizela. Pomalu v tom přestávám mít jasno. Tak rád bych natáhl ruku a ujistil se, ale ty se vždycky začneš schovávat za slova jako možná a nějaký čas. Jak dlouho s tím chceš ještě pokračovat? Co?"
…