Nedaleko konzervatoře
jsme spatřili cosi zcela bezlakého.
Být jen se sebou, je v tom ptaní
a žádá odpověď.
Kde sebral náš vypečený kraj
špatnou parafrázi oběda?
Třeba byl v křídlech ještě život
a v něm i vzlétnutí bolesti navzdory.
Nebo se naskytla nějaká kola,
mrštila zbytek přímo nikam
a tohle poslala na chodník.
Že jsme však tři,
zdá se nám akorát směšné
to nevědomé neštěstíčko.
Osamocený pařát, který průkazně
nevyrostl bez těla.
(Suť, 2007)