Poprvé vyšlo v roce 1926
Přeložil Jan Zábrana
jh: 
Naše vojsko, Praha 1969
…
„Do zavřených očí slunce nevniká“, odpovídám starci, „ale my ty zavřené oči rozpářem…“
„Polák mi zavřel oči,“ šeptá stařec skoro neslyšně, „Polák, ten zatracený pes. Chytne žida a vyškube mu vousy, pes jeden! A teď ho bijí, psa zatraceného. To je výborné — tomu říkám revoluce. Ale pak ten, co bil Poláka, mi povídá: ‚Dej mi do obhospodařování svůj gramofon, Gedali…‘ ‚Mám rád hudbu, paní,‘ odpovídám revoluci. ‚Ty nevíš, co máš rád, Gedali, ale až po tobě střelím, tak se to dovíš, a já musím střílet, poněvadž já jsem — revoluce…‘“
„Musí střílet, Gedali,“ říkám starci, „vždyť je to revoluce…“
„Ale Polák střílel, můj milý pane, poněvadž byl kontrarevoluce; a vy střílíte, poněvadž jste revoluce. Ale revoluce — to je radost. A radost nemá ráda v domě sirotky. Dobré věci dělají dobří lidé. Ale dobří lidé nezabíjejí. To znamená, že revoluci dělají špatní lidé. Ale Poláci jsou taky špatní lidé. Kdo řekne Gedalimu, co je revoluce a co je kontrarevoluce? Studoval jsem kdysi talmud, mám rád komentáře Rašeho a Majmonidovy knihy. A jsou v Žitomiru ještě jiní chápaví lidé. A my všichni, vzdělaní lidé, padáme na tvář a hlasitě křičíme: běda nám, kdepak je ta sladká revoluce?“
…
Noc co noc se mi zdál stejný sen. Ženu se klusem na Argamakovi. U cesty planou ohně. Kozáci si vaří jídlo. Jedu kolem nich a nezvedají oči. Jedni se se mnou zdraví, druzí se nedívají, nezajímám je. Co to znamená? Jejich lhostejnost značí, že v tom, jak sedím na koni, není nic zvláštního, jedu jako všichni, proč by se na mne koukali. Klušu si svou cestou a jsem šťasten. Touha po klidu a štěstí nedocházela ve dne ukojení, a proto se mi zdály sny.
…