Obłok Magellana, 1955
Přeložil Jaroslav Simonides
Ilustroval Zdeněk Mlčoch
jh: 
Mladá fronta nakladatelství ČSM
…
Vyhazoval jsem chlapce do vzduchu, jak jsem jen dovedl, ale on nedocenil mou snahu a začal se prudce domáhat, abych ho postavil na zem.
„Mohu tě postavit do trávy, ale ne na zem, protože my už nejsme na Zemi, víš?“ řekl jsem a pustil jsem ho tak, že mohl odejít, ale dotkl jsem se zřejmě jeho hrdosti. Zůstal. Chvilku vrtal patou v písku, pak povídá:
„To já taky vím, já to říkal jen tak. My letíme na GEI.“
„Ano, ano, a jestlipak také víš, kam letíme?“
„Vím, k takové jedné hvězdičce.“
Jaký to byl rozhovor! Nemohl jsem si odpustit poslední otázku.
„A snad dokonce už víš, kde ta hvězdička je?“
„Vím.“
„Kde?“
„Tam, kde už budu velký!“
…
„Okamžik…“ zamyslil se Nils. „Ale proč vlastně dnes nemá nikdo své vlastní letadlo?“
„Vysvětlím ti to. To, co říká hrdina románu, není tak docela nesmyslné. Před dávnými časy v barbarské době existovalo soukromé vlastnictví výrobních prostředků a také vyrobených hodnot. Později, na nižším stupni komunismu, staly se výrobní prostředky společným vlastnictvím. Ale spotřeba hodnot byla dále individuální, to znamená, že každý člověk mohl mít své vlastní letadlo, právě jak o tom snil hrdina této knihy. Ale vývoj společnosti se nezastavil, když se tento sen uskutečnil, pokračoval dál, a tak dnes už žijeme v dobách zániku individuálního vlastnictví i spotřebních statků. A proč se to děje? Vyplývá to ze stále plnějšího uskutečňování zákona ‚každému podle jeho potřeb‘. K čemu je letadlo? Aby tě přenášelo z místa na místo. Přivoláš je a letíš. A když jsi doletěl, kam jsi chtěl, přestaneš se o ně zajímat.“
…
„Za dávných, pradávných časů, více než před tisíci lety, byl svět rozdělen na dvě poloviny. Jedné vládli Atlantiďané. Každý člověk, v dobách dávno minulých stejně jako dnes, má nějaké touhy. Také Atlantiďané je měli. Jejich touhou bylo zničit druhou polovinu světa, která se osvobodila z jejich nadvlády. Proto shromažďovali jedy, aby mohli otrávit vzduch i vodu, smrtící radioaktivní látky a výbušniny. Ale čím více jich měli, tím větší hrůza na ně padala. Kupovali tedy za zlato vědce, aby jim sestrojovali dokonalé stroje na zabíjení. Jednou se dověděli, že na jednom dálném ostrově za mořem bydlí vědec jménem Turing, který umí stavět automaty. Tehdy ještě nebylo po automatech ani slechu a nikdo dobře nevěděl, k čemu mohou být dobré. Turing stavěl všelijaké automaty: jedny vyráběly stroje, jiné pekly chleba, další počítaly a logicky uvažovaly. Tak se lopotil čtyřicet let, až vymyslil automat, který mohl dělat vše, co vůbec bylo možné. Automat dovedl tavit kovy z rud i šít boty, přeměňovat prvky, stavět domy a stejně jako pracovat fyzicky dovedl i myslit: dovedl odpovědět na každou otázku a rozřešit každý problém; nebylo věci, kterou by nevykonal, byla-li mu nařízena. Vládcové Atlantidy vyslali své zvědy, aby Turinga koupili, ale vědec na to nechtěl přistoupit. Tu ho uvěznili a plány vynálezu mu ukradli. Nejstarší z Atlantiďanů je prohlédl, svolal ostatní a řekl: ‚Až budeme mít ten automat, zeptáme se ho, jak zničit ty netvory, kteří chtějí na věky odstranit válku.‘“
…
„V minulosti, doktore, nebyli lidé bytostmi tak racionálními jako dnes. Když na ně působily neobyčejně silné pohnutky, přestali se řídit rozumem. Takový podnět nemusel nutně působit jednorázově, najednou, nýbrž třeba po dlouhou dobu. Naši současníci mají tak vysoký smysl pro odpovědnost za své činy, že se nikdy nepodrobují ničí vůli bez vnitřního souhlasu, který je výsledkem uvažování o situaci. Naproti tomu v minulosti, za mimořádných, životu nebezpečných okolností, na příklad při živelních pohromách, dav, jehož se zmocnila panika, byl schopen, musím to říci, doktore, dopustit se dokonce zločinu…“
„Ale dovol, co je to zločin?“ zeptal jsem se ho.
…