Колымские рассказы, povídky vycházely v letech 1966–1976
přeložili Sergej Machonin a Jan Machonin
jh: 
GplusG, Praha 2011
…
„Dejte mu lžičku,“ řekl Šestakov chlapům, kteří nás obstoupili. Nad stolem se ke mně napřáhlo deset dokonale vylízaných lžiček. Všichni stáli a dívali se, jak jím. Nebylo v tom ani zbla netaktnosti nebo tajné naděje, že jim nabídnu. Nikoho z nich ani nenapadlo doufat, že jim nabídnu. Nikoho z nich ani nenapadlo doufat, že se s nimi o mléko podělím. Nic takového se nikdy nestalo — jejich zájem o cizí jídlo byl naprosto nezištný. Sám jsem dobře věděl, že není prostě možné nedívat se, jak jídlo mizí v ústech cizího člověka. Sedl jsem si co nejpohodlněji, jedl jsem mléko bez chleba a zapíjel občas studenou vodou. Snědl jsem obě plechovky. Diváci poodešli, divadlo skončilo.
…
„Hele, a co takhle romány. Umíš cancat romány?“
V Platonových kalných očích vyskočil ohýnek. Bodejť by neuměl. Do jednoho poslouchali všichni v cele předběžného vyšetřování s očima navrch hlavy Hraběte Draculu v jeho podání. Tam byli ovšem lidi. Ale tady? Stát se šaškem u dvora milánského vévody, šaškem, co dostával za podařený šprým najíst a za nepodařený bití? Má to ovšem i druhou stránku. Mohl by je seznamovat se skutečnou literaturou. Bude je osvěcovat. Probudí v nich zájem o umělecké slovo. I tady, na dně života, bude dělat svou práci, konat svou povinnost. Ze starého zvyku si nechtěl Platonov přiznat, že mu prostě dají najíst, že nebude dostávat porci polívky navíc za vynášení kýblu, ale za jinou, ušlechtilejší práci. Bude opravdu ušlechtilá? Marná sláva, má to blíž ke škrábání špinavých pat zloděje než k osvětě… Ale hlad, zima, bití…
Féďa se stále nejapně usmíval a čekal na odpověď.
„Umím,“ řekl Platonov a poprvé se za ten těžký den usmál. „Cancat umím.“
…
A právě tady pochopil, že sice nemá strach a že je mu lhostejné, jestli žije, nebo ne, pochopil však i to, že prošel velkou zkouškou a zůstal naživu. A teď že má šanci aplikovat strašnou zkušenost z nalezišť ve svůj prospěch. Pochopil, že jakkoli bídné jsou trestancovy možnosti volby a svobodné vůle, přece jen existují: ty možnosti jsou reálné a příležitostně mohou zachránit život. A Andrejev byl připraven podstoupit tu velkou bitvu, kdy bude muset jít proti zvířeti se zvířecí vychytralostí. Podváděli ho. Podvede je taky. Nezemře.
…
Zřejmě se mu zdálo zahanbující mýt podlahu sám, třeba jen těch pět minut denně, když si na ni mohl najmout „sílu“. Té vlastnosti, typické pro Rusy, si Andrejev všiml i na nalezištích: vedoucí dá posluhovi za úklid baráku hrst machorky. Posluha si jí vysype půlku do svého pytlíku a za druhou si najme sluhu z baráku politických osmapadesátníků. Ten zase rozdělí machorku napůl a najme si sluhu ze svého baráku za dvě cigára z machorky. A tenhle sluha, který si právě odpracoval dvanácti-čtrnáctihodinovou směnu, myje v noci podlahy za dvě cigarety z machorky. A ještě to pokládá za štěstí — tabák si přece vymění za chleba.
…