poprvé vydáno 2009
65. pole, Praha 2012
…
Židovské chápání času je lineární, má svůj začátek a svůj konec, má tedy i svůj vývoj a tím i svůj smysl. Židé věří v historický pokrok, a to pokrok na tomto světě.
…
Poté, co jsme se vymanili z cyklického pojetí času, nebylo lidstvo po mnohá staletí zvyklé na viditelný nárůst životního standardu během jedné nebo několika generací. Keynesův citát bychom mohli doplnit tím, že výbava běžné domácnosti se během těchto čtyř tisíc let skoro nezměnila. Člověk, který by usnul v době hluboko před Kristem a probudil se v sedmnáctém století, by v tomto ohledu nemusel zaznamenat žádnou výraznou změnu.
…
Starozákonní učení téměř nezná pohrdání bohatstvím či pění chvály na chudobu či prostotu.
…
Už úplný začátek, kdy se Hospodin od celé myšlenky distancuje, předjímá, že na politice není nic svatého, natož božského. Vládci se dopouští omylů a je možno je podrobit tvrdé kritice. Což se také ve Starém zákoně často skrze proroky nevybíravě děje.
…
Bez pojmenování neexistuje realita, vzniká spolu s jazykem. Wittgenstein to ve svém traktátu přiléhavě pojmenovává – hranice našeho jazyka jsou hranicí našeho světa. Rovněž platí, že nemůžeme myslet nevyslovitelné, tedy to, co v naší mysli nemá zástupný symbol (jméno, znak atd.). To, o čem neumíme uvažovat, neumíme zákonitě ani pojmenovat a naopak [Wittgenstein, Tractatus Logico-Philosophicus].
…
Proč tedy konat dobro? Vždyť údělem mnoha biblických postav bývá utrpení. Odpověď může znít jedině: pro dobro samo. Dobro má moc být svou vlastní odměnou. Dobro nachází svou odplatu, která může a nemusí nabývat materiálního rozměru, nicméně o morálce v pravém slova smyslu nelze uvažovat v ekonomické dimenzi výnosnosti a kalkulu.
…
První peníze měly podobu hliněných tabulek, na které se v Mezopotámii zapisovaly dluhy. Tyto dluhy byly přenositelné, takže se z dluhů stalo oběživo. Koneckonců „není náhodou, že anglické slovo credit, tedy úvěr, pochází z latinského credo, věřím“ [Ferguson, The Ascent of Money].
…
Pochopitelně, bankovky a mince časem cestovat nemohou, ale to jsou jen symboly, zhmotnění, ztělesnění či inkarnace maličké části této energie. Díky této vlastnosti peněz můžeme energeticky tunelovat budoucnost ve prospěch současnosti. Dluh dokáže přesouvat energii z budoucnosti do současnosti. Naopak spoření dokáže akumulovat energii z minulosti do současnosti nebo budoucnosti. Fiskální a monetární politika není nic jiného než nakládání (hospodaření) s touto energií.
…
Pro Platona hrála prim neměnnost. Naopak od proměnlivých (a tedy pomíjivých) jevů se snažil odpoutat pozornost. Podle Platona leží stopa pravdy (nebo chcete-li struktura, vzorec, matice) tohoto světa kdesi hluboko uvnitř nás, kam se vepisuje ještě před narozením. Hledáme-li ji, stačí se obrátit do našeho nitra. Hledání pravdy ve vnějším světě, v empirii, je klamavé, neboť nás svádí na scestí sledování a zkoumání stínu (což je cesta, kterou jak se zdá poté podstupuje Aristoteles, viz níže). Skutečné věci je možné zahlédnout – nikoli však očima či jinými klamavými smysly – ale rozumem. Tak shrnuje Platonovo klíčové učení Popper: „[Platon] Věřil, že každému druhu obyčejné čili rozkládající se věci odpovídá věc dokonalá, která se nerozkládá. Tato víra v dokonalé a neměnné věci, obvykle nazývaná teorií Forem či Idejí, se stala stěžejním učením jeho filozofie.“ [Popper, Otevřená společnost a její nepřátelé]
…
Věříme, že je člověk skutečně racionální, že se trhy čistí a že existuje neviditelná ruka trhu, nebo jsou to jen mýty, které možná „existují“ na jakési jiné, fiktivní rovině, ale nikoliv na té každodenní? Obojí je možné, ale pak to nesmíme plést. Pokud řekneme, třeba spolu s Miltonem Friedmanem, že jde pouze o předpoklady, které si ani nehrají na to, že by byly realistické (jde tedy o fikci), pak nesmíme říkat (nebo vytvářet ontologicko-teologické závěry), že člověk racionální skutečně je. Pokud jsou naše modely (ať už v předpokladech nebo v závěrech) přiznanými (užitečnými či nikoli) fikcemi, nesmíme z nich vyvozovat nic o člověku.
Pokud si naopak myslíme, že naše modely realistické jsou, pak věříme našim modelům-mýtům. A jsme v zajetí nepřiznaného mýtu ještě více než naši archaičtí předkové.
…
Jest nesnadným úkolem zasáhnout v každé věci střed, jako nalézt střed kruhu nemůže každý člověk, nýbrž znalec. Tak také rozhněvat se, a snadno, dovede každý člověk, i darovat peníze a prohýřit je; avšak usoudit, komu je darovat, kolik, kdy, k jakému účelu a jak, nedovede každý člověk, ani to není snadné; z toho důvodu dobro jest také něco vzácného, hodného chvály a krásného. [Aristoteles, Etika Nikomachova]
…
Významný německý sociolog Georg Simmel ve své eseji O penězích píše, že „peníze jsou ,vulgární‘, protože jsou ekvivalentem pro cokoli. Vznešené je jen to, co je individuální; co je rovné mnohému, je rovné i tomu nejnižšímu a na roveň nejnižšího stahuje i to nejvyšší.“ [Simmel, Peníze v moderní kultuře a jiné eseje]
…
Pokud tedy v situaci opakované hry zaujmou obě strany strategii zub za zub, čili odplácení dobra dobrem a zla zlem, získává zlo mnohem větší prostor. Jednou jedinkrát provedené (třeba i náhodné) zlo nabývá rekurzivní ozvěny v čase. Zda tato vlnka zla postupně pomine, či zda naroste do devastující bouře, není zřejmé. Oplácením zla jej násobíme, nesnižujeme.
…
Morální systémy, specializující se na rozpoznávání, hledání a oddělování viny a zla se v Novém zákoně jedním šmahem utopí milostí. Také proto není namístě český překlad Nový zákon, ale spíše Nová smlouva, jak se překládá v angličtině (New Testament). Nejde totiž o zákon jako takový (nemá zákonitosti), nýbrž spíše o evangelium, tedy dobrou zprávu, že Bůh dluhy, hříchy, naše outgoing zlo nepočítá, [505] protože odpouští, že je tedy Bůh kladně nespravedlivý, v náš prospěch nespravedlivý. V tom se zdá být poselství Nové smlouvy, nového ujednání.
…
Řečeno slovy Tomáše Akvinského: „Dlužno nazvat samo bytí dobrem.“ [Akvinský, Summa proti pohanům III]
…
I když Mandeville zůstal poněkud ve stínu jiných, zvučnějších jmen, byl to právě on, kdo se jako první explicitně zabýval ekonomií, blahobytem a jejich vztahem k morálce. Jako první si všímá nezamýšlených blahodárných společenských dopadů jednání jednotlivce a otevřeně postuluje, že společenské blaho může a musí (!) být postavené na egoismu.
…
Ježíš odrazuje své učedníky od trhání plevele, neboť „mnoho dobrého by tedy bylo ztraceno, pokud by se zlo jednotlivin vymýtilo“. [Matouš 13:29–30]
…
Hume se proslavil citátem, který staví racionalistickou antropologii na hlavu: „Rozum je otrokem vášní.“ [Hume, A Treatise of Human Nature] (Mimochodem v tomto bodě se dostává velice blízko myšlence Bernarda Mandevilla, [723] kterého spolu se Smithem tak kritizuje.) Citát víceméně shrnuje jeho filozofii – rozum a cit spolu nebojují a jedno nestojí proti druhému. Neleží totiž na stejné úrovni, aby spolu mohly soupeřit. Lidské jednání vedou city, vášně, afekty (passions) a rozum sehrává svou roli až na sekundární úrovni, při procesu racionalizace. [Rawls, Lectures on the History of Moral Philosophy]
…
Z objektivních hledisek žijeme v nejbohatší době v historii této planety. Přesto nám to nestačí, bohatství a blahobyt s sebou nesou nové a nové problémy.
…
Paradoxem je, že si dnes nedostatek musíme (většinou uměle) vytvářet. Jen v nedostatku je totiž dobrodružství, a tím pádem i zábava a život jako takový. Je symptomatické, že za tímto účelem vzniklo celé průmyslové odvětví: zábavní průmysl – tovární vytváření zábavy a rozptýlení, které často spočívá v simulaci nedostatku. Proč? Možná proto, že v běžném životě nám skutečný nedostatek chybí.
…
Zcela obecně, jak zdůrazňuje Slavoj Žižek, na našich touhách není nic přirozeného, spontánního. Otázkou tedy není, jak vyplnit naše touhy, ale jak vůbec vědět, po čem toužíme. Naše touhy jsou uměle vytvořené, musíme se naučit, jak a po čem toužit, a někdo nám to musí ukázat. Nástrojem tohoto procesu se stávají příběhy, výchova, filmy, reklama, stejně jako politická a ekonomická ideologie (jak jsme viděli v případě idey pokroku).
…
Přetváříme ekonomii podle našich modelů, nebo utváříme modely podle skutečnosti? Rozdíl je patrný na první pohled: skutečný hrad, vodní hladina, a/nebo celý fyzický svět nejsou ovlivňovány fyzikálními modely. Skutečná ekonomika ale je ovlivněna ekonomickou vědou. Tak například ekonomické teorie ovlivňují očekávání jedince a stejně tak i jeho chování. To je další z důvodů, proč je tak důležitý výběr určité ekonomické teorie.
…
K železné logice je potřeba měkkého mysteria inspirace (o kterém hovoří Russell) [Russel, Mysticism and Logic] . K ukotvení a komunikování inspirace však zpětně potřebujeme metodu. Musíme inspiraci takříkajíc sedlat metodou, neumíme ji metodou vyvolat. Svázání dalšího výzkumu počáteční inspirace rigidní metodologií může (a má) nastat až sekundárně – je to jen součást vědy, nikoli její celek.
…
Na předvídání budoucnosti máme i kouzelné zaklínadlo, říkáme totiž pokaždé ceteris paribus. Tedy „za předpokladu, že se nic jiného nemění“. Kromě toho, že to zní jako abrakadabra, musíme totiž přiznat, že skutečnost bývá ceteris non paribus.
…
Pokud začne někdo důvěryhodný v normálních časech křičet „krize, krize!“, může vyvolat psychologický lavinový efekt, a tím krizi způsobit. Nebo naopak krizi předejde tím, že na ni upozorní a lidé změní své chování. Zřídka ale dokážeme předem poznat, se kterým případem máme tu čest.
Když už jsme u proroků: budoucnost dost pravděpodobně nezná ani Bůh, respektive dodnes se o to teologové přou. Nejpravděpodobnějším se zdá být závěr Alfreda Whiteheada, jednoho z nejvýznamnějších filozofů a teologů (a také matematiků) minulého století, podle kterého je budoucnost prostě radikálně otevřená, a to i pro Boha. Pokud by Bůh věděl, že Eva s Adamem okusí zakázané ovoce, proč by se na ně hněval?
…
Jsme na tom podobně, jako kdybychom pozorovali ciferník a zkoušeli odhalit princip fungování hodinového stroje schovaného uvnitř. Po nějaké době bychom dokázali předpovědět, kde budou ručičky v libovolném čase v budoucnosti. Ale kdyby takové hodinky viděl mimozemšťan nebo člověk, který neví, jak fungují, mohl by si pro vysvětlení pohybu ručiček vytvořit libovolný počet teorií.
…
Měkké je třeba bránit před tvrdým. Podobně je tomu v ekonomii. Tak třeba velkoplošná reklama má svou hodnotu a má svou cenu, kdežto krásný výhled (který ona reklama může zastínit) má jen hodnotu, cenu nemá.
…
Poukázali jsme také na to, že namísto stoického učení (snižování poptávky po statcích) jsme zvolili učení hédonistické (zvyšování nabídky zboží). Naším úkolem se tak stalo najít svou vlastní mez, kontrolu nad sebou samými. Ne nadarmo se kdesi ve Starém zákoně píše, že ten, „kdo ovládá sám sebe, je nad dobyvatele měst“. [Přísloví 16:32]
…
Tato dluhová krize totiž není jen krizí spotřební či ekonomickou. Je mnohem hlubší. Naší době chybí přiměřenost. Nevolám zde po návratu k přírodě či k přirozenému stavu věcí, nevybízím k odříkání či odmítání materiálního. Materiální má svou roli a je to jedna z mnoha studnic štěstí (nikoliv však jediná, jak se poslední dobou tváříme). Volám po tom, abychom si uvědomili vlastní nasycenost; volám po tom, abychom si uvědomili, že musíme být vděčni za to, co máme. A máme toho opravdu hodně.
…