jh: vránavrána

Paseka a Pasparta, Praha a Litomyšl 2014

Ještě dnes mám divnou chůzi. Jedna spolužačka ve snaze o maximální vlídnost říká, že tancuji. A to přitom ani neviděla, že když se ocitnu o samotě na chodbě nebo na schodišti, občas si troufnu oddat se svým dávným libůstkám a kráčím s rukama vzpaženýma, „v oblacích“; nic naplat, tak to zkrátka je.

Když jsem byl v CE2 a učili jsme se o úsečkách, měli jsme je změřit a poté vedle nich zapsat jejich délku v centimetrech a milimetrech. U jedné z úseček jsem se s paní učitelkou ve výsledku rozcházel. Lámal jsem si tím hlavu, byl jsem zmatený: jak je možné, že jsme nedospěli ke stejnému řešení? Nakonec jsem se ke své radosti dopracoval k erudovanému vysvětlení a chtěl se o ně s paní učitelkou podělit v domnění, že je ocení. Vyložil jsem jí tedy, že rozdíl v našem měření si lze objasnit tím, že je příliš stará, třesou se jí ruce, a proto nemůže naměřit správnou délku úsečky. Ona si to ovšem vyložila špatně.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *