jh: 
Druhé město, Brno 2013
…
Kdosi v davu zanotoval Kde domov můj a ta magická pra-jazzová píseň, složená v zajíkavých synkopách, začala do sebe nasávat všechen ryk i brebentění kolem a přetvářet ho sama v sebe. Chvíli se nejistě potácela v různých tóninách a kulhala v rytmu, ale jakmile dozněla dlouhá pauza po druhém „můj“, následovala „voda hučí“ už čistě a jednolitě jako hlas Boží. Kdo stál, více se už postavit nemohl, ale jeden za druhým vstávali boháči v kočárech, které se přitom rozhoupaly jako loďky, vztyčil se i muž balancující na štaflích a kapsáři na chvíli okrádali jenom Němce.
…
Písmo i křesťanskou víru jsme si vyprosili z východu, ale jsme zároveň jediný slovanský národ, který kdy přijal ideál a kulturu západního rytířství, včetně trubadúrství a účasti na křížových výpravách. Staří Přemyslovci budovali říši, která měla napříč Evropou propojit moře Baltské s Jadranským, a dnes jsme vedle Švýcarů jediní, kteří nemají přístup k moři. Bible byla přeložena do češtiny dřív než do francouzštiny, němčiny či angličtiny, ale co jsme tam přečetli, vneslo do křesťanství takový rozkol, že dodnes trhá Evropu na kusy…“
…
Komisař zase dospěl k závěru, že knížeti Jaromírovi by slušelo být patronem naší vlasti mnohem spíše než jeho prastrýci Václavu. Zatímco Václava jen bodli před kostelem, ubohého Jaromíra vykastrovali, oslepili, většinu života věznili a nakonec mu propíchli nejpotupnější část těla.
…
„Přidej se k nám, Leopolde,“ lákal jej vajda a objímal ho kolem ramen, „staň se Cikánem, mým nejstarším synem a následníkem! Budeš mnohem šťastnější, než jsi. My Cikáni jsme svobodní a moudří, bloudíme světem jako oči knihou a víme všechno to, na co ostatní národy už dávno zapomněly. Jestli nevěříš, hned se mě na něco hodně těžkého zeptej!“ „Je Bůh?“ Vajda se zamračil: „To není otázka, ale odpověď s otazníkem.“
…
Nejzajímavější ovšem bylo, že pokud došla k vyvrcholení Jaroslava, Jaromila se ve stejnou chvíli učinila také. A naopak. Komisaře napadlo, že by se této pozoruhodné vlastnosti jednovaječných dvojčat dalo využít k bezdrátové telegrafii, ale když si představil praktické provedení, myšlenku rychle zavrhl.
…
Za heroldy šla vojenská kapela a hrála píseň tak tklivou, až se z ní rosily žestě. Byla to buď česká Hřbitove, hřbitove, zahrádko zelená, nebo mexická La Paloma. Obě skladby totiž podivuhodnou náhodou mají stejnou melodii, takže je beze slov nelze rozeznat.
…
Komisař se zhluboka nadechl a spustil co nejzupáčtější němčinou: „Ty plesnivý vřede na svém žaludu! Ty zakyslá prdeli, vytřená shnilým tchořem! Já ti uříznu ptáka, vrazím ti ho do řiti a nakonec ti ho dám sežrat! Skoč kurvamámě zpátky do píči a nech se přemrdat! Aby tě kulohryz honil po poli a upadly ti nohy! Máš v hlavě mozkožrouta a ten už dávno chcípl hlady. Ty vemeno z kachny, dozdimrde, vykunděná píčo, okamžitě mi tu přestaňte mařit záchranné práce! Vypůjčíte si v obecním dvoru žebřiňáky a budete vozit do Vlašského špitálu — nejdřív raněné a pak mrtvé!“ Avar se s každou nadávkou tvářil radostněji a na konci tirády vysloveně zářil štěstím. Zahodil zmrzačený bič, řízně zasalutoval a bez diskusí odklusal splnit rozkazy.
…
Nejprve si ale v restauraci hotelu dopřál k obědu zdejší specialitu, široko daleko vyhlášenou drůbeží roládu. Tato okřídlená krmě vznikla tím, že do dutiny v krůtě zasadili husu, do ní kachnu a do ní ještě křepelku, mezery mezi ptáky vyplnili čtyřmi různými nádivkami — z krůtích, husích, kachních a křepelčích vajec, a všechno dohromady dva dny pomalu udili nad bukovým dýmem. K plátkům rolády, které svými vrstvami Durmanovi připomínaly leštěné jaspisy ze zdí kaple svatého Kříže na hradě Karlův Týn, se podávaly drobné bramborové noky, pro silnější chuť vařené ve slepičím bujónu.
…
„A co tu tropíte?“ „Vynalézám stroj na automatické praní. K pokusům jsem spotřeboval hory prádla. Zpočátku jsem ho kupoval, potom kradl.“ „Kdo by tak zvrhlý stroj chtěl?“ divil jsem se. „Anarchisté a ženy. Jakmile ženy nebudou muset prát na valše, zůstane jim každý den spousta volného času. Ženy nedovedou zabíjet čas při lovu nebo sběratelství jako muži, takže z nudy začnou odmlouvat mužům, budou chtít stejná práva jako oni, řídit lokomotivy, řídit firmy, a dokonce i…“ „Dopovězte,“ zašeptám. „Dokonce i dělat politiku,“ dodá vítězoslavně. Má roznícená obrazotvornost ihned vykresluje budoucnost plnou pracích strojů a chaotických političek, a ta představa je příšerná. Ale Varanov ještě neskončil: „Žena je neuvěřitelně důsledná v prosazování své roztěkanosti. A vynalézavá v uplatňování svých nesmyslů. Žena neví, co chce, ale nedá pokoj, dokud to nedostane, milý komisaři.“
…
Kolem poledne komisař zašel do ústavu choromyslných navštívit budoucího tchána. Pan Hedbávný měl stále pěnu u úst, ale Durman si všiml zajímavějšího jevu — že ředitele blázince i všechny zřízence, kteří rovněž utekli před Prusy, s naprostým úspěchem nahradili pacienti. To jej přivedlo na geniální nápad, využít blázny k pořádkové službě. Z těch, kteří trpí stihomamem, budou skvělí strážníci, zatímco autisté, neschopní empatie a nutkavě opakující stále stejné vzorce chování, mají všechny předpoklady stát se svědomitými úředníky.
…
„Vyřešil jsem případ mučednických vražd poštovních doručovatelů,“ oznámil triumfálně, když si připili. „Uděláme to lege artis. Pachatele efektně odhalím během řeči v kruhu podezřelých a přede všemi z něj vynutím přiznání. Předveďte sem laskavě tyto osoby,“ načež komisaři nadiktoval sedm jmen. Komisaře ta zpráva nepotěšila tolik, jak by sám očekával. Při krveprolití v lese Svíb odhalil mnohem nebezpečnější zločince v císaři Františku Josefovi I. a jeho generálech, ženoucích desetitisíce mladých mužů na zbytečnou smrt. Vedle nich sériový vrah pošťáků najednou vypadal jako zloděj hrušek z obecního sadu.
…